C    F      G        C F G
1. Ač bylo mně i jí tak šestnáct let,
           C        Ami       D7 G7
   zeleným údolím jsem si ji ved',
          C         C7              F         Fmi
   byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct,
              C         G7              C  F C
   když na řasách slzu má velkou jako hrách.

     C7     F              Dmi          Emi        Ami
R: Sbohem, lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
            Dmi          G7       C         C7
   žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
          F             Dmi        Emi      Ami
   já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
           Dmi      G7           C      F      C
   nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.

2. A tak šel čas, a já se toulám dál,
   v kolika údolích jsem takhle stál,
   hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
   bůhví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.

R:

Rec: Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid,
     co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá,
     aby byl sám se sebou spokojený jako většina ostatních,
     aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má,
     a říkal jenom to, co se od něj čeká,
     já prostě nemůžu zůstat na jednom místě,
     nemůžu, opravdu, fakt.

R: