Na počátku byla prastará stezka, která zde existovala a spojovala lidská sídliště v jedné z nejstarších sídelních komor na českém území kolem starobylého Lštění, založeného a zprvu ovládaného kmenem Zličanů, o čemž svědčí archeology jim připisované odkryté žárové hroby u Čerčan. Tato cesta, v pozdějších dobách v desátém století spojovala Libici Slavníkovců, (kteří Lštění na čas ovládli), s jejich odlehlými državami až ve Vraném u vltavského brodu nebo s hradiskem v Nalžovickém Podhájí v dobách, kdy Slavníkovci ovládli téměř polovinu české kotliny. Na této stezce ve Vranově postavil kolem roku 994 Vojtěch Slavníkovec rotundu, která se později stala základem vranovského kostela, jenž byl oporou christianizace na tomto již dávno osídleném území. Cesta vedla dále k brodu na řece Sázavě v dnešních Choceradech, kde byl později , až ve středověku roku 1525 postaven most. Na druhém břehu navazovala na Sázavskou stezku, která vedla při řece a spojovala v 11.století benediktinský Sázavský klášter (založen r.1032), který navazoval na kulturu tehdy již zaniklé Velké Moravy, se světem na východě, na západě i na severu po stezce Haberské z Kolína na Jihlavu, Znojmo a do Rakous.
Náš úsek cesty vedl ze starých Žíňan, které byly prosperující vesnicí již v ranném středověku a roku 1085 byly králem Vratislavem II téměř celé věnovány klášteru na Ostrově u Davle (založenému v roce 999), cesta se vinula při potoku až k vranovskému rozvodí, v místě Mezihoří byla odbočka do sedla mezi Chlumem a Trkotínem, pro ty, kteří měli namířeno bližší cestou k Sázavě do Přemyslovských držav, současně spojovala ve středověku tvrze v Soběhrdech a Přestavlkách.
Cesty sloužily obchodu s otroky, s koňmi, s medem a voskem, karavanám obchodníků, kteří tehdy táhli celou Evropou, dováželi sůl, rozličná vzácná koření, drahou zbroj a vzácné látky, ale také suroviny, stříbro i rudy. Sloužily družinám knížat i duchovním hodnostářům, některé úseky byly střeženy místní šlechtou a králem pověřenými zemany, existoval na nich jakýsi placený doprovod obchodních karavan a na některých bylo vybíráno mýto. Při stezkách vznikaly krčmy, kovárny a dařilo se řemeslům, která obsluhovala vše co souviselo s dopravou a obchodem na těchto cestách.. Po celou dobu jejich existence stezky poskytovaly příležitost také lapkům a zlodějům, kteří kupce přepadali často pod vedením loupeživých rytířů. Po stezkách také přicházeli kolonisté, kteří byli do země zváni, aby zde otevírali doly a zaváděli různá nová řemesla spojená s dobýváním rud a jejich zpracováním. Kolem cest vznikaly drobné osady a přijímaly vlastní názvy, které se vztahovaly k jejich poloze v krajině, a tak mohlo vzniknout na sázavském brodu Poříčí, ale také Mezihoří, které se usadilo doslova mezi horami na křižovatce dvou cest. Toto příhodné místo nám dovoluje, abychom naší ves Mezihoří pokládali za starší než 580 let, vznikla jistě dávno před tím než se zmínka o ní objevila v obchodní smlouvě z roku 1428, kdy vdova po Václavu z Dubé, paní Markéta z Richenburka prodává svůj statek Dubský s příslušenstvím mimo jiné také vsi Mezihorzie a Pchow, paní Perchtě ze Šternberka rozené z Kravař, (vdově po Petrovi ze Šternberka, který s mnoha odpůrci husitství, padl v bitvě u Vyšehradu)¨ K panství významné rodiny pánů z Dubé patřila naše krajina již od 13. století, kdy Ondřej z Dubé syn Matyáše z Benešova z rodu Benešoviců postavil hrad Dubá a prosperující vsi Mezihoří i Phov se staly jeho majetkem. Nyní však v krutých dobách husitských válek bylo vše prodáno Šternberkům. Paní Perchta však krajinu opustila v r.1440, kdy se vzdala hradu Dubá.
Od roku 1443 panství dubské s Mezihořím, Žíňany a Phovem připadlo rytíři Bohuši Kostkovi z Postupic, který je spojil s Hrádkem nad Sázavou. Toto panství zdědil roku 1449 jeho mladší bratr Zdeněk Kostka z Postupic a na Hrádku,( důvěrný přítel a rádce Jiřího z Poděbrad), který zastával úřad mincmistra Království českého a jeho rod byl povýšen do panského stavu (baronského). Ke cti rodu Kostků z Postupic patří skutečnost že byli sympatizující šlechtou, která podporovala nově vzniklou reformační církev Jednotu bratrskou (českých bratří r.1457), která povstala z velkého zklamání nad zmarem husitské revoluce, s tím, že zavrhla program obrany víry mečem. Do této doby možná spadá rozšíření víry podobojí v celém panství Hrádeckém.
Proti Kostkovi z Postupic se zdvihla ozbrojená opozice katolické šlechty sdružená do „Zelenohorské jednoty“ vedená Zdeňkem ze Šternberka na Konopišti a r.1466 napadli a zpustošili panství a hrady Zdeňka Kostky, Zlenice, Dubou a asi i Hrádek. Rok nato v létech 1467 -1468 přišla odplata, vojsko krále Jiřího z Poděbrad zpustošilo panství Zdeňka ze Šternberka, obsadilo Konopiště a pobořilo hrady Český Šternberk a Kostelec nad Sázavou (od té doby Zbořený).
Poškozené a zadlužené panství hrádecké bylo s právem dědickým postoupeno roku 1525 komorníku Českého království Jaroslavu ze Šelmberka a Kosti na Přerově. Podle záznamu v deskách zemských zněl odhad na 5 000 kop grošů českých (zpustlý zámek Hrádek se stavením, předhradím, dvorem, štěpnicí, chmelnicí a kovárnou byl odhadnut na 100 kop grošů, mlýn pod Hrádkem také na 100 kop grošů, pivovar na Hrádku 7 kop a 25 grošů. Celé panství obsahovalo "hrad Myšlín pustý, zámky Dubá, Ježov, Zlenice pustý a tvrz Struhařov též pustá ..." a dále tři městečka a 49 vsí mezi nimi Vranov s kostelem včetně Phova, Mezihoří i Žíňan. Královský komorník doby Jagelonské, rok před tím, než byl jeho král Ludvík Jagelonský - teprve dvacetiletý, zabit Turky u Moháče (roku 1526), koupil válkami zpustošenou krajinu našeho domova věru lacino. Od té doby se píše Hrádek Komorní.
Hrádecký urbář a dědické či obchodní dokumenty z let 1549 až 1554 potvrzují, že se vsi naší obce spolu s tvrzí soběhrdskou připojily k poměrně velkému panství. Po roce 1663 byla krajina našeho domova připojena k rozsáhlému Mračskému statku. Jan Viktorin z Valdštejna prodal Mračský statek Bernardu Ignáci z Martinic, jeho dcera a dědička Terezie převedla v roce 1690 toto dědictví na svého manžela Jana Františka z Vrbna a Bruntálu. Ani v tomto rodě statek však nezůstal dlouho, v roce 1725 jej koupil Jan Josef hrabě z Vrtby a spojil s Konopištěm, u něhož krajina našeho domova zůstala až do roku 1918.
Pro poznání rozvrstvení poddaných a jejich majetku v našich vesnicích jsou dispozici 4 původní prameny: Urbář z roku 1601, úřední odhad majetku statku Mračského z roku1648. Berní rula z roku 1654 a tak zvaný Nový urbář z roku 1720. V urbářích i v odhadu jsou vesnice zařazeny do příslušných rycht. V roce 1601 jich bylo 5, naše čtyři vsi se nacházely v rychtách Soběhrdy a Vranov. Soběhrdy měly deset osazených gruntů, Žíňany jeden grunt, Pchov, (Phov) tři grunty, Mezihoří šest gruntů. V odhadu majetku z roku 1648, ( který byl proveden v témže roce po podepsání vestfálského míru a skončení třicetileté války), je také zahrnuto šest výsadních krčem, v Poříčí , v Soběhrdech, Zlenicích, Mezihoří, Lštění, Mrači, Čerčanech a v Kochánově.
Za sedláky byli považováni hospodáři od dvaceti do šedesáti strychů (asi 6-8 ha), chalupníci měli osm až patnáct strychů ( 2- 4 ha), zahradníci, kteří nebyli profesí zahradníky, ale spíše byli chalupníky měli v průměru tři strychy (1 ha).
V době ,kdy naší stezkou táhla švédská vojska, aby po bitvě u Jankova 5.května 1645, vyplenila celé Posázaví jsme v urbářích zaznamenali v Mezihoří jména Potůček, Píta, Nádvorník, Škvor, Švec, Malý, Kočí, Vrabec, Klauz.
Roku 1748 krajinu zmapoval Tereziánský katastr a děti začaly povinně chodit do školy do Vranova, roku 1785 Josef II rozhodl o provedení soupisu a vyměření půdy, očíslování domů. Podle Josefského katastru mělo Mezihoří v roce 1785 17 domů. V roce 1848 již to bylo 21 domů a 149 obyvatel. V roce 1869 v Mezihoří 220 obyvatel z toho 210 katolíků, 6 protestantů helvétského vyznání a 4 židé. V roce 1891 je v Mezihoří 36 domů, 265 obyvatel, z toho 246 katolíků, 12 evangelíků a 7 židů. V tomto roce je v Mezihoří chováno 17 koní, 90 kusů hovězího dobytka, 14 koz, 51 ovcí, 42 vepřů a 4 včelstva V roce 1868 byla na Chlumu postavena moderní vápenka.
Vápenec, který se zde nachází je dvojí: bílý a namodralý. Obojí se hodí k pálení vápna. Vápenec, který se dřív lámal ve zdejších vápencových lomech se nepálil na místě. Rolnící jej v zimních měsících odváželi do vápenky na Babě a v Čerčanech. Nejprve pálili vápno "na divoko" tj. bez vápenné pece v tzv. kulatinách. Takto pálívali někteří z občanů, např. asi roku 1852 Jan Škvor a roku 1858 Jan Kuchta.
Protože vápno bylo pěkné, postavili mezi rokem 1868 až 1873 Leopold Straschnov a spol. u lomů cylindrovou vápenku, tzv. Pacoldovku, a začali sami pálit vápno. Vápenka patřila v té době mezi významné vápenické podniky, což dokládá také její účast na Odborné průmyslové výstavě v Praze. O její účasti referoval tehdejší časopis Průmyslník: "Větších rozměrů jest závod Leopolda. Straschnova a spol. v Mezihoří u Sázavy. Používá co suroviny vápence prahorního a jest zařízen na zvláštní topení v tak zvaných plynových pecích. Závodem vládne čilý obchodní směr." Ve vápence se pálilo ještě ve čtyřicátých létech minulého století.
Mezihoří je zavodňováno převážně prameny z krasového vápencového území pod Chlumem. Podle geologického průzkumu, jehož výsledky byly publikovány ve třicátých letech minulého století profesorem R. Kettnerem a podle průzkumu Ivana Turnovce, který podává zprávu o krasové jeskyni v Mezihoří u Čerčan (ve sborníku vlastivědných prací z Podblanicka v roce 1962). Ještě v padesátých letech minulého století tvořil výtok z prameniště pod Chlumem potok, do něhož po cestě vyvěraly další prameny a ty spolu s vodou dešťovou vytvářely po délce celého údolí několik rybníčků, ve kterých byla údajně čistá pstruhová voda. Cesta vody začínala ve staré výtokové jeskyni na dně rokle u vápenky. Tato jeskyně odvodňovala velkou část vápencového území a průzkum I. Turnovce uvádí, že voda protéká 2-2,5 metru pod dnem jeskyně, která je 8 metrů dlouhá a převážně zanesena štěrkem a pískem vymletým vodou pravděpodobně z dalších deseti vápencových dutin, které se pod Chlumem nalézají. Asi 10 m od vchodu do jeskyně byla na dně rokle studna, jejíž hladina vody byla pouhé 3 m pod povrchem. V další studánce pod zahradou domu č.p. 14 (Kadlecovi) byl naměřen průtok 0,5 l za vteřinu.
Po roce 1869 zaměstnala mnoho lidí z našich vsí i ze širokého okolí železnice, která se tehdy budovala. Dne 20. května 1871 přijela první parní lokomotiva z Gmundu až do Čerčan a od 14.prosince 1871 jezdil vlak pravidelně až do Prahy. Dráha poskytovala práci „pod penzí“ a dovedla se o zaměstnance slušně postarat. Služba však to nebyla lehká, byla časově náročná. Například železničáři z Mezihoří i z Žíňan, vstávali po třetí hodině ranní a pěšky přes Chlum nebo Bažantnicí s lucernami v létě v zimě spěchali k vlakům a na nádraží, kde pracovali jako dělníci, posunovači až po průvodčí a strojvůdce.
V té době poněkud ustoupila důležitost cest a silnic, pomalu mizely formanské potahy a upadal význam stanic k přepřahání a připřahání koňských potahů, vznikaly cesty nové, mířící k železničním stanicím. Naše „žíňanská stará cesta“, ze které se stala jenom cesta polní, sloužila pěším, později byly postaveny silnice „čerčanská“ a „mezihořská“, části trasy staré cesty se zaoraly při družstevním scelování lánů v padesátých letech dvacátého století.
Po roce 1918 vzniká v Mezihoří občanská společnost posílená Masarykovou ideou demokratického státu. Ve 30. letech byl založen Sbor dobrovolných hasičů, hraje se ochotnické divadlo a začíná se sportovat, staví se první hřiště ve vápence obec se elektrifikuje a později ve čtyřicátých letech se staví hřiště na návsi vedle hasičské zbrojnice.
Po roce 1948 v období socializmu byli to především hasiči, kteří obnovili komunisty silně narušenou soudržnost obce, byli organizací, která poskytovala prostor pro řadu činností, které přinášely obci užitek. Z jejich iniciativy byl postaven rybník, Kulturní dům, opraveny cesty. V roce 2004 oslavil Sbor dobrovolných hasičů 70 let svého trvání. Druhá polovina dvacátého století zaznamenala značné vylidnění naší vesnice, až do osmdesátých let zde platil zákaz stavění nových obytných domů. V těchto letech v době „normalizace“ přicházeli z Prahy lidé, ze kterých se stali „chalupáři“. Tito lidé o sobotách a nedělích, s velikým nadšením a úsilím opravili staré opuštěné a rozpadající se domy, takto bylo obnoveno téměř 50% domů ve vsi. Mnozí z nich našli v Mezihoří svůj druhý domov. Mezi ně patří i významný onkolog, vzácný člověk profesor MUDr. Josef Koutecký. Své dny tu dožil Ing. Augustin Merta CSc. universitní učitel a zakladatel sociální informatiky na Karlově universitě v Praze. Ing. Merta byl za 2. světové války členem ČS samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a po invazi Spojenců bojoval ve Francii u Dunkerque. Zemřel 22.6.2006 ve věku 92 let.
Mezihoří se hrdě hlásí k tomuto sklářskému výtvarníkovi, který proslavil svojí prací Československou republiku, jeho kořeny vycházejí po mamince Mariánce Křížové z Mezihoří a po babičce rozené Vnoučkové ze Phova. V dětství i v dospívání ve studentských letech pobýval často na statku u dědečka Františka Kříže, v malebném okolí vsi často kreslil a maloval. Proslavil se důvtipem a smyslem pro to, co potřebuje hmota jako je sklo. Vše co vychází z jeho dílny vyniká nevšední krásou a dokonalostí.
Jeho práce jsou vystaveny v pařížském Louvru, v Metropolitním muzeu v New Yorku.V Evropě jsou vystaveny v Curychu, Coburgu, Corningu , v Londýně a Stockholmu, krása jeho skla nadchla i Japonce v Tokiu. Stal se reprezentantem české kultury v oboru ateliérového skla. Jeho první světové úspěchy se dostavily již v roce 1967 na výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu, kde získal všechny ceny v oboru lisovaného skla. Také „skleněná stanice“ pražského Metra na Karlově náměstí a v Jinonicích je jeho dílem. Do roku 1997 ve spolupráci s architekty a se sklárnami, vytvořil krásná osvětlovadla, ale také s citem rekonstruoval dveřní výplně ve stylovém společenském domě v Praze na Žofíně. Není mnoho takových, jako František Vízner, kteří svým dílem proslavili naší republiku po celém světě.
typograf, fotograf, jehož zásluhou a dílem byly po válce první barevné tisky časopisů Žena a móda, první fotografie módy pro návrhářské dílny.Později pracoval v tiskárně cenin, kde vznikly nejkrásnější české známky, v jeho dokonalé spolupráci s předními výtvarníky, kteří si jeho citlivé typografické práce velice vážili. Tento rodák z Mezihoří se narodil v roce 1919 v domě číslo 9. Od dětství kreslil a chtěl být malířem, ale když mu maminka koupila první fotoaparát, začal fotografovat z vášnivého fotoamatéra vyrostl skvělý fotograf, jehož snímky se vyrovnaly fotografiím slavného Karla Hájka mimo to se z něho stal tiskař, který umí reprofoto a retuš hlubotisku, v tehdejší době nejnáročnější část tohoto řemesla. Milované Mezihoří a jeho okolí včetně Čerčan zvěčnil ve fotografiích, které jsou pro nás vzácnými dokumenty o životě našich předků v minulém století.
Úryvek ze vzpomínek Z mého života od Františka Havránka
"... Tak jsem se stal vášnivým fotoamatérem, neb maminka mi dala na fotoaparát, a sice Zeis Ikon 6,5x9, ke kterému jsem přikoupil rollfilmovou kazetu a začal v Mezihoří a okolí fotografovat vše, co mne napadlo. Pořídil jsem si takový závěsný zvětšovák, kde jsem přes deskový aparát, kterým jsem pořizoval snímky, připnutím i zvětšoval. To jsme už měli i v Mezihoří elektřinu.Vše jsem prováděl v kuchyni večer, na okna jsem vybudoval zatemnění. Pomalu jsem se stával živnostníkem, ovšem na černo. Když nebylo žalobce, práce se mi dařila, takže v Mezihoří, Čerčanech a okolí obíhá dosud tisíce mých fotek…….Tehdy se mi podařilo udat do kalendáře Melantricha dva snímky, a sice obecního žebráka pana Švimberskýho, který měl vrásčitý obličej a dlouhé vousy.Portrét byl ostrý jako břitva, za to, že se nechal fotit dostal sklenku rumu…..Druhý snímek jsem pořídil při čerstvě napadaném sněhu ve strouze, vrby, které se mi podařilo vyfotit v protisvětle. Snímek byl tak zdařilý, že se uplatnil i mezi snímky slavného Karla Hájka. Jako učeň jsem byl na to hrdý, dodávalo mi to sebedůvěru a byl za to i honorář ..."
Mezihořskou vápenku a život ve vsích kolem Chlumu ztvárnil v románu Železný kruh benešovský rodák spisovatel minulého století Karel Nový
PhDr. Dagmar Mertová srpen 2010